V souvislosti s uprchlíky je nám neustále podsouvána jakási xenofobie, čili odmítání neznámého. Když pominu, že v případě islámu se naopak jedná o odmítání známého, tak tato údajná xenofobie má zastřít jeden velice důležitý aspekt
lidské přirozenosti... Lásku k rodině. Proč si nikdo z těch zastánců imigrace nebere uprchlíky domů? Protože nechce ohrozit svou rodinu, své blízké, jelikož je má rád a záleží mu na nich více než na lidech z opačné strany Země. Ale proč už dotyčnému zastánci přijde v pohodě, když má ohrozit celou společnost?
Vzhledem k tomu, že zastánci imigrantů si je odmítají vzít domů, vidím tady taky odmítání a obavy. Obavy z lidí, které neznají, a kteří sebou mnohdy nesou mem islámu. To je podobné, jako kdyby lidé prchající před nacisty sebou nesli Mein Kampf. U zastánců imigrantů pak dochází k jistému vnitřnímu pnutí.
Sami nejsou schopni si uprchlíky vzít domů, jelikož by vystavili své blízké riziku. Sami se de facto chovají jako xenofobové. Protože někdo xenofobem buď je, nebo není. Jestliže se někdo prezentuje jako ne-xenofob, pak přece jeho ne-xenofobie nemůže končit na prahu jeho dveří. Tady dochází k zjevnému logickému paradoxu.
Jenže xenofobie je podle zastánců imigrantů přece špatná. Alespoň tak to mají zafixované ve svých hlavách. A oni nechtějí být špatní. Takže co dělat? Rodina je rodina, ale jak uvolnit to pnutí, jak vyrovnat tu disharmonii sám v sobě? Co se asi odehrává v mozku nějakého sluníčkáře: ,,Už to mám! Začnu ostatní obviňovat z xenofobie, začnu vykřikovat, jak já jsem lepší a oni naprostá lůza. Sice i já odmítám imigranty k sobě domů nastěhovat, ale abych vypadal jako humanista, tak obětuji alespoň tu společnost.
Realitu a fakta odsunu jako dotěrný hmyz. Co je mi po tom, že kriminalita a násilí v Evropě neustále narůstají? Co je mi po tom, že integrace i multikulturalismus naprosto selhal (jak přiznávají už i politici). Co je mi po tom, že sociální systém je na pokraji krachu? Co je mi po tom, že neumíme začlenit ani Romy? Co je mi po tom, že nemůžeme spasit všechny lidi světa? Já si chci připadat jako spasitel, následky mě nezajímají."
Aby si tito lidé dokázali udržet představu samých sebe jako lepších a výjimečných lidí, jsou schopni kvůli tomu rozvrátit i celou Evropu. Jim nejde o racionální argumentaci nebo analýzu, je nezajímají zkušenosti a realita. Oni jenom potřebují mít svůj pocit morální převahy, který ale nestojí na žádných reálných základech. Stojí pouze na falešném egu těch, který neváhají hnát Evropu klidně i do občanské války...
